Baretta PIZZA + PASTA

Poodkrejme trochu roušku minulosti….

Píše se rok 1532 a sotva patnáctiletý, chudý chlapec Jeanluco Baretta opouští svou rodnou Neapol. V uzlíku sušenou rybu, pár oliv a vydává se hledat... Hledat co ptáte se? To sám netuší.

Když přichází až na samý konec světa a stále nemá, co hledal, nechává se najmout na španělskou obchodní loď jako pomocný kuchař. Nekonečné vody Atlantiku slibují netušené, ale plavba je tak předlouhá. V Jeanlucově mysli se čím dál tím častěji začínají objevovat krásné černé oči jediné kapitánovy dcery.

Jeanlucovo tělo pohmožděné od kapitánových paží bezvládně leží na břehu neznámé pevniny a za obzorem se ztrácí jeho loď. To ještě netuší, že ho ze stinného pralesa pozoruje několik párů zvědavých očí.

Po třeskuté horečce se probouzí v indiánském týpý, vysoko v horách a při pohledu do šamanských očí pochopí, že mu začíná úplně nový život.

Píše se rok 1554...

Jeanluco Baretta, deportován jako zvíře v kleci, opouští svou milovanou indiánskou vesnici. Přežil jediný jen díky tomu, že nezapomněl řeč bílých španělských kořistníků. Vrací se zpátky do Evropy a svět je pro něho hořký jako jedovaté kořínky. Za nějaký čas se dostává zpět domů, do rodné Neapole.

V noci se mu zdají sny o životě s rudými bratry. Jednoho dne má živý sen, jak mu jeho žena přinese do týpý jejich nejoblíbenější pokrm. Byla to pečená moučná placka potřená směsí rozdrcených červených plodů posypaná vonným kořením a sýrem z lamího mléka.

A bylo to. Do roka si Jeanluco Baretta otevírá malou krčmu s výhledem na neapolský záliv, kde peče ty chutné indiánské placky své ženy.

Pokrm má zanedlouho v celé Itálii veliký ohlas, zcela zde zdomácní a časem se zapomene, odkud se ta výborná placka do Itálie vlastně dostala.